Tomáš Vrábel |
Rozhovor s Patrikem Eliášem: Hokej jsem miloval už jako dítě
Na Hvězdě trénuje hvězda první velikosti. Patrik Eliáš po zranění doufá v návrat do NHL a v posledních týdnech pravidelně využíval ledy na našem stadionu. Minulý čtvrtek navíc krátkou besedou odstartoval soustředění 3. a 4. třídy. V rozhovoru pro naše webové stránky zavzpomínal na své dětství, ve kterém položil základy své skvělé kariéry.
Byl jste na začátku soustředění
třetí a čtvrté třídy, co byste doporučil mladým hokejistům?
„V tomhle věku je nejdůležitější
to, aby kluky hokej bavil. Musí poslouchat trenéry, i když je mi
jasné, že to zvládají s určitými obtížemi. (úsměv)
Jsem také zastáncem toho, aby děti byly všestranné, je potřeba,
aby uměly několik sportů. Dnešní doba je hektičtější a hodně
rodičů se soustředí právě na jeden sport, což není dobře.“
Když jste byl na prvním stupni
základní školy, co pro vás hokej znamenal?
„Já jsem hokej vždycky miloval, měl
jsem ho opravdu rád. Bavil mě, navíc jsem chtěl být v kolektivu
s klukama, to mě vždycky lákalo. Hokej jsem začal hrát
v pěti a půl letech, mám dva starší bráchy, máma
pracovala na zimáku, takže jsme trávili velké množství času u
ledu. Blbnul jsem, trénoval, ale rád jsem se díval i na starší
hráče, ke kterým jsem vždycky vzhlížel. Velká událost pro mě
bylo to, když k nám do Třebíče přijela jihlavská Dukla,
tento zápas jsem nemohl vynechat. A co se týká mého rozvoje,
vždycky jsem se chtěl vyrovnat bratrům, takže i to mě hnalo
dopředu.“
Trenérům jste naslouchal?
„Snažil jsem se. (úsměv) Hlavně
když dítě přichází do puberty, tak už trochu vzdoruje, protože
si myslí svoje. V tomhle období jsem nebyl stoprocentní,
jinak do té doby jsem neměl žádné problémy. Trenéry jsem
poslouchal a i táta byl na mě vždycky hodně tvrdý. Navíc i
mamka sportu rozuměla, takže mě také i hokejově vychovávala.“
Mluvil jste o všestrannosti, která
je u dětí důležitá. Vy jste dělal více sportů?
„Hrával jsem závodně fotbal skoro
do sedmnácti let, takhle jsem to měl automaticky každé léto.
Bavil mě volejbal i další sporty. Ale doba se změnila, to vidí
každý, o děti se ve městech kolikrát bojíme. Za mě jsem musel
přijít jen na večeři a do té doby jsem dělal, co jsem chtěl.“
Zpátky k hokeji. Trénoval
jste i individuálně?
„Vždycky mě nutil táta dělat věci
navíc. Hodně jsem trénoval s bráchou, prioritou byl výběh
schodů. Zrovna před rokem jsme měli sraz se spolužáky ze
základky po pětadvaceti letech, s těmi kluky jsem hrál hokej
od šesti do čtrnácti let, a na srazu mi říkali, že jsem byl
jiný už v dětství. Třeba jsme šli na koupaliště, ale já
se na dvě hodiny ztratil, abych trénoval. Už tehdy jsem chtěl
pracovat navíc, ale ten základ pochází od rodičů a sourozenců.
Samozřejmě, že kolikrát se mi nechtělo, ale vždycky jsem chtěl
být lepší než ostatní. Nebo si třeba vzpomínám, že když
jsem šel do školy, tak jsem třeba v běhu závodil
s autobusem. Chtěl jsem být na křižovatce dřív než on.
Často jsem hecoval sám sebe.“
Takhle v dětství se vytváří
právě ty rozdíly, které se projevují v tom pozdějším
rozhodujícím věku, že?
„Ano, je to hodně důležité. Vidím
to i na mé pětileté dceři. Začala hrát tenis, a když si třeba
něco zkouší doma, tak je to na dalším tréninku okamžitě znát.
Opakování, to je… Nad to zkrátka není.“